Já si létám, já se vznáším..

V České republice máme spoustu známých dvojic. Štaflík a špagetka, medvědi z Potkali se u Kolína nebo třeba Maková Panenka a Motýl Emanuel. Moji současnou situaci nejvíce vystihují dvojice dvě. Zdeněk Svěrák s Jaroslavem Uhlířem a dvojice stavebníků Pat a Mat. Jedni mi zpívají o tom, jak přidat cihlu k cihle a pokyny těch druhých se občas taky řídím.

Konečně po více jak čtyřech měsících začínají přibývat cihly, míchačka se točí na plné obrátky, písku ubývá jak při bouři na Sahaře a pytle s cementem mají snad nožičky a samy běhají z vozejku do domu. Srdce plesá radostí a hlava se řídí známým českým příslovím: "Dej prst a sní celou ruku". A tak obvolávám další a další řemeslníky, instalatérovi s elektrikářem tvrdím, že už je vše postaveno a podlaha zaÍpovaná, jen přijít a položit trubky s dráty.

Fakt jsem nadšený a nevadí mi vozit písek v 18,00, kdy si musím trochu svítit očima. Představa, že se vše konečně "sune" více dopředu, dává člověku křídla a schopnost létat. Doufám, že z té výše brzy nespadnu dolů. Nejbližší termín je v pátek, kdy má přijít odborník překontrolovat krov, který má nějakou vadu. Už do telefonu mi říkal, že se mám modlit. A tak se modlím a čekám na jeho verdikt. Vrátím se k jedné z dvojic, o které jsem se zmiňoval na začátku: "Není nutno, aby bylo přímo veselo, hlavně nesmí býti smutno, natož aby se brečelo."

Nebrečím a jedu dál! Ať se vám daří stavebníci.